Lezení v horách
Kibubazin č. 350, 14. července 2023
Text: Mateja Pšeničnik
Když je pro nás turistika malou výzvou, koupíme si sadu na sebeobranu , pás a helmu a vyrážíme na ferraty. Když ani to nestačí, začínáme lézt v lezeckých oblastech. Když se staneme závislými na lezení, chceme jít výš a dál – na opravdové lezecké túry v horách.
Ale tito takoví nejsou. Potřebujeme odpovídající vybavení, které umíme používat, znalosti v mnoha oblastech nejen lezení, spolehlivého a stejně zkušeného spolulezce, dobrou kondici, čas a co nejlepší počasí. Dříve se do vysokých stěn pouštěli jen ti nejodvážnější milovníci hor, ale dnes s oblibou lezení přibývá i spojení na dlouhých lezeckých cestách.
Pokud nemáme zkušenosti s vícedélkovým lezením a orientačním během v horách, tak to prostě nepůjde. Nejlepší volbou pro získání adekvátních znalostí a zkušeností je zapojit se do místního alpinistického oddílu, kde vás zkušení alpinisté postupně seznámí s tímto krásným, ale také dost nebezpečným sportem.
Pro bezpečnost a ochranu sebe a spolulezce (nebo dvou) potřebujete docela dost vybavení. Helmu a lezecký úvazek už máme z dob ferrat a sportovního lezení, pravděpodobně i nějaký systém karabiny (tato sada), karabinu s ořechem , jištění , lezečky a vak s magnéziem . Další vybavení bude potřeba doplnit.
Osobní vybavení každého lezce tvoří minimálně čtyři karabiny s maticí , dva polyamidové popruhy o délce 120 cm, dvě pomocná lana o délce minimálně 5 m o průměru 6 mm , pomocné lano o průměru 6 mm a délce 1 m, který se používá jako brzda při sjezdech, pojistka (ti deska) a základní lékárnička . Samozřejmostí jsou i lanové a hákové systémy , kterými spojujeme lano a jištění.
Jednoduché lano , vhodné spíše pro sportovní lezení, umožňuje výstup dvou lezců a má průměrnou šířku 9 až 10 mm. Jeho nejhorší vlastností je, že nám nedovolí sjíždět po laně déle (s 60metrovým lanem si můžeme dovolit jen 30metrový sjezd), navíc je potřeba dosáhnout shody na tom, kdo ho ponese. . S dvojitým lanem taková dilemata mizí.
Tato polovina se skládá ze dvou tenčích pramenů (8-9 mm) a umožňuje připevnění dvou nebo tří lezců. V meandrových směrech umožňuje střídavé upnutí každého ramene zvlášť, což zvyšuje bezpečnost v případě nespolehlivého jištění a při správném upnutí výrazně snižuje tření lana. Nejčastěji se používá v horolezectví a umožňuje sestup, pokud je dlouhý.
Třetí typ lana, dvojče, je dnes méně běžně používaný. Dvojče je dvoupramenné lano, kde jsou oba lezci připevněni k oběma pramenům; prameny jsou sevřeny k sobě, takže se chová jako jedno lano. Průměry se pohybují mezi 7,5 a 8 mm a díky dvěma pramenům umožňuje delší sestup po laně.
I karabinové systémy , které jsou vhodnější pro lezení v kopcích, se liší od těch sportovních . Sada se skládá ze dvou karabin, které mají drátěná nebo plná dvířka a nekonečných oček (dyneema) o délce 60 nebo 120 cm. Karabiny s drátem jsou lehčí a vhodné i pro zimní horolezectví, protože jejich dveře se snáze zavírají. Delší popruh mezi háky výrazně usnadňuje lezení klikatých cest s mezilehlými překážkami, protože výrazně snižuje tření lana.
V případě vícenatahovacích směrů se místo jištění používá jistící prostředek , který umožňuje samočinné dotažení druhého. Nejpoužívanější jsou Petzl's Reverso a Black Diamond's ATC Guide , které umožňují ochranu vedoucího lezce a jednoho nebo dvou lezců za ním. Skvělým pomocníkem jsou ale i při dalších manévrech, ne kupř. slanění, sebezáchrana nebo záchrana padlého spolulezce.
Malá, ale přesto šikovná pomůcka pro provádění sebezáchranných manévrů, záchrany padlého nebo když chceme pomocí kladky pomoci spolulezci, který se dostal do obtížného místa, se nazývá jištění . Nahrazuje posuvné uzly a pokud je po ruce, ušetří nám spoustu času při zmíněných manévrech.
Doposud uvedené vybavení je dostačující pouze v případě, že lezeme sportovní vícedélkové cesty, které jsou uspokojivě provrtány vrtáky nebo lepicími tyčinkami. Když se pustíme do terénu, kde nejsou taková šikmá jištění, vkročíme (nebo vylezeme) do oblasti skalního lezení, což je nejstarší forma lezení. Od dob prvních alpinistů se toho samozřejmě hodně změnilo, naštěstí pro nás především co se hmotnosti a kvality vybavení týče. Když se musíme sami postarat o vhodnou meziochranu v neprovrtaném směru, potřebujeme vhodné klíny a dvě kladiva (dvě kladiva na nástavec), motýly , kteří nejefektivněji roztáhnou svá zoubkovaná křídla v trhlinách, a sadu čepů a hmoždinka , se kterou si může pomoci ten druhý, který v kolíkových směrech vyzvednutí.
Už délka poznámky o výbavě naznačuje, že její hmotnost není zrovna malá. Zásadní je dobře si prostudovat cestu, zeptat se těch, kteří ji již přelezli, jaké a jaké množství vybavení je rozumné si s sebou vzít, abyste nezatížili celou kovárnu, nebo v horším případě nepoškrábali o stěnu hromadu nápadů, jak se vypořádat s nedostatkem vybavení pro uspokojivou ochranu. V každém případě se doporučuje takové výstupy provádět ve společnosti horolezce nebo zkušeného horolezce, který ví, jak řešit některé záhadnější lezecké situace a zve nás směry, které jsme schopni v danou chvíli vylézt.
Foto: Matevž Kastrin
Text: Mateja Pšeničnik
Když je pro nás turistika malou výzvou, koupíme si sadu na sebeobranu , pás a helmu a vyrážíme na ferraty. Když ani to nestačí, začínáme lézt v lezeckých oblastech. Když se staneme závislými na lezení, chceme jít výš a dál – na opravdové lezecké túry v horách.
Ale tito takoví nejsou. Potřebujeme odpovídající vybavení, které umíme používat, znalosti v mnoha oblastech nejen lezení, spolehlivého a stejně zkušeného spolulezce, dobrou kondici, čas a co nejlepší počasí. Dříve se do vysokých stěn pouštěli jen ti nejodvážnější milovníci hor, ale dnes s oblibou lezení přibývá i spojení na dlouhých lezeckých cestách.
Pokud nemáme zkušenosti s vícedélkovým lezením a orientačním během v horách, tak to prostě nepůjde. Nejlepší volbou pro získání adekvátních znalostí a zkušeností je zapojit se do místního alpinistického oddílu, kde vás zkušení alpinisté postupně seznámí s tímto krásným, ale také dost nebezpečným sportem.
Pro bezpečnost a ochranu sebe a spolulezce (nebo dvou) potřebujete docela dost vybavení. Helmu a lezecký úvazek už máme z dob ferrat a sportovního lezení, pravděpodobně i nějaký systém karabiny (tato sada), karabinu s ořechem , jištění , lezečky a vak s magnéziem . Další vybavení bude potřeba doplnit.
Osobní vybavení každého lezce tvoří minimálně čtyři karabiny s maticí , dva polyamidové popruhy o délce 120 cm, dvě pomocná lana o délce minimálně 5 m o průměru 6 mm , pomocné lano o průměru 6 mm a délce 1 m, který se používá jako brzda při sjezdech, pojistka (ti deska) a základní lékárnička . Samozřejmostí jsou i lanové a hákové systémy , kterými spojujeme lano a jištění.
Jednoduché lano , vhodné spíše pro sportovní lezení, umožňuje výstup dvou lezců a má průměrnou šířku 9 až 10 mm. Jeho nejhorší vlastností je, že nám nedovolí sjíždět po laně déle (s 60metrovým lanem si můžeme dovolit jen 30metrový sjezd), navíc je potřeba dosáhnout shody na tom, kdo ho ponese. . S dvojitým lanem taková dilemata mizí.
Tato polovina se skládá ze dvou tenčích pramenů (8-9 mm) a umožňuje připevnění dvou nebo tří lezců. V meandrových směrech umožňuje střídavé upnutí každého ramene zvlášť, což zvyšuje bezpečnost v případě nespolehlivého jištění a při správném upnutí výrazně snižuje tření lana. Nejčastěji se používá v horolezectví a umožňuje sestup, pokud je dlouhý.
Třetí typ lana, dvojče, je dnes méně běžně používaný. Dvojče je dvoupramenné lano, kde jsou oba lezci připevněni k oběma pramenům; prameny jsou sevřeny k sobě, takže se chová jako jedno lano. Průměry se pohybují mezi 7,5 a 8 mm a díky dvěma pramenům umožňuje delší sestup po laně.
I karabinové systémy , které jsou vhodnější pro lezení v kopcích, se liší od těch sportovních . Sada se skládá ze dvou karabin, které mají drátěná nebo plná dvířka a nekonečných oček (dyneema) o délce 60 nebo 120 cm. Karabiny s drátem jsou lehčí a vhodné i pro zimní horolezectví, protože jejich dveře se snáze zavírají. Delší popruh mezi háky výrazně usnadňuje lezení klikatých cest s mezilehlými překážkami, protože výrazně snižuje tření lana.
V případě vícenatahovacích směrů se místo jištění používá jistící prostředek , který umožňuje samočinné dotažení druhého. Nejpoužívanější jsou Petzl's Reverso a Black Diamond's ATC Guide , které umožňují ochranu vedoucího lezce a jednoho nebo dvou lezců za ním. Skvělým pomocníkem jsou ale i při dalších manévrech, ne kupř. slanění, sebezáchrana nebo záchrana padlého spolulezce.
Malá, ale přesto šikovná pomůcka pro provádění sebezáchranných manévrů, záchrany padlého nebo když chceme pomocí kladky pomoci spolulezci, který se dostal do obtížného místa, se nazývá jištění . Nahrazuje posuvné uzly a pokud je po ruce, ušetří nám spoustu času při zmíněných manévrech.
Doposud uvedené vybavení je dostačující pouze v případě, že lezeme sportovní vícedélkové cesty, které jsou uspokojivě provrtány vrtáky nebo lepicími tyčinkami. Když se pustíme do terénu, kde nejsou taková šikmá jištění, vkročíme (nebo vylezeme) do oblasti skalního lezení, což je nejstarší forma lezení. Od dob prvních alpinistů se toho samozřejmě hodně změnilo, naštěstí pro nás především co se hmotnosti a kvality vybavení týče. Když se musíme sami postarat o vhodnou meziochranu v neprovrtaném směru, potřebujeme vhodné klíny a dvě kladiva (dvě kladiva na nástavec), motýly , kteří nejefektivněji roztáhnou svá zoubkovaná křídla v trhlinách, a sadu čepů a hmoždinka , se kterou si může pomoci ten druhý, který v kolíkových směrech vyzvednutí.
Už délka poznámky o výbavě naznačuje, že její hmotnost není zrovna malá. Zásadní je dobře si prostudovat cestu, zeptat se těch, kteří ji již přelezli, jaké a jaké množství vybavení je rozumné si s sebou vzít, abyste nezatížili celou kovárnu, nebo v horším případě nepoškrábali o stěnu hromadu nápadů, jak se vypořádat s nedostatkem vybavení pro uspokojivou ochranu. V každém případě se doporučuje takové výstupy provádět ve společnosti horolezce nebo zkušeného horolezce, který ví, jak řešit některé záhadnější lezecké situace a zve nás směry, které jsme schopni v danou chvíli vylézt.
Foto: Matevž Kastrin
Nápady
Slovinské hory jsou plné směru a naše alpinistická historie je dlouhá a pestrá. Díky tomu nám naše hory nabízejí množství směrů, mezi kterými je někdy docela těžké se rozhodnout. Téměř každá stěna byla přelezena a byly zmapovány všechny možné i nemožné směry. Připojujeme dva nápady na Julské a Kamnicko-Savinjské Alpy, které by měly posloužit jako inspirace pro další túru nebo cíl, kterého chceme dosáhnout, když své znalosti a lezeckou zdatnost dovedeme na dostatečnou úroveň. 
Foto: Matevž Kastrin
Špik - Severní stěna
Je proložena směry, které se zvyšují od 300metrového severovýchodního Razu (300 m, IV+/III) až po 900metrový Novomeška superdiretisima (VII+). Nejkrásnější a nejklasičtější cestou je Direktna (900 m, V+/IV+), kterou v roce 1926 vylezly legendy slovinského horolezectví Mira Debelakova a Stane Tominšek. Přístup vede z Gozd Martuljko a trvá hodinu a půl, přičemž sestup lze absolvovat po značené cestě přes Kačji graben.
Foto: Janez Ribnikar
Foto: Janez Ribnikar
Malá Rinka – severovýchodní stěna
Nejníže položené kluziště je jedním z nejoblíbenějších lezeckých cílů ve svém okolí. Jeho jihovýchodní stěna spadá do Turského chleba, podél kterého se přibližujeme a sjíždíme z nebo směrem na Okrešlje. Vozidlo parkujeme pod vodopádem Rinka a za dvě hodiny dorážíme k mohutné stěně Malé Rinky.
V severovýchodní stěně je naznačen pouze jeden směr s názvem východní směr (350 m ǀ IV/III, II). V ní nás čeká kolem 3 hodin krásného lezení v pevné skále. Vjíždíme do směru Tureckým průlivem, jdeme k prvním kolíčkům. Odtud po šachtě, kolem pilíře, do strže, kolem kotle, přes převis, jednou, do rohu, přes desky, po římse, přes strmý stupeň, podél žlabu, zase desky, pod. převislou stupnicí a kolem některých zajímavých geomorfologických útvarů až k okraji stěny. Pod vrcholem je krásnější a lákavější možnost lezení odbočit z původní cesty vlevo. K výchozímu bodu nás vede cesta na jih, kde najdeme značenou cestu do Turecké rokle. Náčrt s přesnějším popisem lezecké cesty lze nalézt i online .
Foto: Sebastjan Čebular
V severovýchodní stěně je naznačen pouze jeden směr s názvem východní směr (350 m ǀ IV/III, II). V ní nás čeká kolem 3 hodin krásného lezení v pevné skále. Vjíždíme do směru Tureckým průlivem, jdeme k prvním kolíčkům. Odtud po šachtě, kolem pilíře, do strže, kolem kotle, přes převis, jednou, do rohu, přes desky, po římse, přes strmý stupeň, podél žlabu, zase desky, pod. převislou stupnicí a kolem některých zajímavých geomorfologických útvarů až k okraji stěny. Pod vrcholem je krásnější a lákavější možnost lezení odbočit z původní cesty vlevo. K výchozímu bodu nás vede cesta na jih, kde najdeme značenou cestu do Turecké rokle. Náčrt s přesnějším popisem lezecké cesty lze nalézt i online .
Foto: Sebastjan Čebular